KOMENTÁŘ: Propast mezi průměrnou a minimální mzdou je v Česku hluboká. Proč?

Začněme několika čísly. Podíl minimální mzdy na průměrné či mediánové mzdě činí v Česku kolem 40 %, zatímco v zemích EU se obvykle pohybuje mezi 55 a 60 %. A zatímco rozdíl mezi českou a západoevropskou průměrnou mzdou se v posledních letech pomalu snižuje, rozdíl mezi minimálními mzdami zůstává téměř neměnný. Jinými slovy: pokud jde o mzdy jako celek, Evropu pozvolna doháníme. Pokud jde o nejnižší mzdy, naopak kontakt ztrácíme.

Tento paradox nelze vysvětlit jen produktivitou práce. Ukazuje, že český mzdový model je výsledkem kombinace ekonomických, institucionálních i kulturních faktorů. Hlubší příčiny nízkých mezd na spodním okraji mzdového spektra totiž sahají až k rozložení moci mezi kapitálem a prací – a jejich důsledky se promítají do celkového sociálně ekonomického klimatu země.

Dědictví modelu levné práce

Po roce 1989 Československo, a později Česká republika, vsadily na strategii konkurenceschopnosti založené na nízkých nákladech. Transformující se ekonomika potřebovala přilákat zahraniční investory, udržet pracovní místa a podpořit export. V praxi to znamenalo, že mzdy byly záměrně drženy nízko.

Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Tento model se stal pilířem hospodářského růstu. Zároveň však vytvořil dlouhodobou závislost ekonomiky na levné práci. Zatímco západní ekonomiky se posouvaly směrem k inovacím, Česká republika si udržovala převážně montážní charakter. Dnes sice vytváříme značnou hodnotu, ale její výsledky často plynou mimo domácí ekonomiku – výroba je produktivní, přidaná hodnota se však realizuje tam, kde sídlí vlastníci značek a patentů. Z Česka každoročně odtéká přes 300 miliard korun v podobě dividend a zisků.

Slabý a málo inovativní domácí kapitál

Tato skutečnost sama o sobě problém nepředstavuje. Exportně orientovaná a otevřená ekonomika logicky sdílí zisky se zahraničními investory. Problém spočívá v něčem jiném: v nedostatečné náhradě zahraničního kapitálu silným, inovativním a odvážným kapitálem domácím.

Významná část českých firem prosperuje v chráněných nebo nízkoinovačních odvětvích – například ve stavebnictví, energetice, některých službách či v nemovitostech. Zde zisk často plyne spíše z pozice a kontaktů než z invence a podnikatelského rizika. Domácí kapitál tak zůstává ve srovnání s evropským málo produktivní, málo internacionalizovaný a často i málo podnikatelsky ambiciózní.

V důsledku toho funguje velká část české ekonomiky stále jako subdodavatelský článek řetězce. V takovém prostředí je prostor pro růst mezd omezený, protože většina přidané hodnoty vzniká až v poslední fázi řetězce – mimo Českou republiku.

Paradoxně tak česká práce trpí nízkou invencí českého kapitálu. Nedostatek investic do výzkumu, moderního řízení a exportní expanze znamená, že se velká část práce odehrává v málo produktivních podmínkách. Tam, kde chybí podnikatelská odvaha a schopnost vytvářet nové hodnoty, nemůže dlouhodobě růst ani odměna za práci.

Dokud české firmy nebudou vlastnit větší část hodnotového řetězce – tedy značky, technologie či konečné produkty – zůstanou i mzdy, vázané na subdodavatelskou logiku, relativně nízké.

KOMENTÁŘ: Cihla a beton jako jistota? Proč jsou byty v Česku dražší než na Západě

Podíl práce na přidané hodnotě

Česká ekonomika se od vyspělých zemí liší ještě v jednom. Podíl práce a kapitálu na přidané hodnotě je zde jiný: zatímco v ČR připadá na práci zhruba polovina této hodnoty, v mnoha zemích EU je to okolo 60 %.

Česká ekonomika tedy netrpí jen strukturou průmyslu – tedy tím, že zisky vytváří převážně zahraniční kapitál, který je repatriuje – ale i tím, že se českému kapitálu daří přerozdělovat přidanou hodnotu ve svůj prospěch. Práce pak nese důsledky obojího: omezený prostor pro růst mezd i dlouhodobé podhodnocení své ekonomické role.

Slabá vyjednávací síla zaměstnanců

Tento stav úzce souvisí se slabou pozicí práce vůči kapitálu. Míra odborové organizovanosti patří v Česku k nejnižším v Evropě a kolektivní vyjednávání probíhá převážně ve velkých firmách. V menších podnicích se mzdy určují individuálně a zaměstnanci se často obávají žádat o vyšší odměnu, aby „nebyli snadno nahraditelní“. Vzniká tak systém, v němž o ceně práce rozhoduje především zaměstnavatel, nikoli rovnováha mezi oběma stranami.

V zemích s rozvinutější odborovou kulturou bývá minimální mzda zpravidla vyšší – nejen díky legislativě, ale i díky vnímání mzdy jako součásti širší společenské smlouvy. V Česku však stále převažuje individuální přístup a nižší míra solidarity, což dále oslabuje kolektivní vyjednávací sílu zaměstnanců.

Politická opatrnost a strach ze ztráty konkurenceschopnosti

V České republice je každé zvýšení minimální mzdy především politickou otázkou. Argumenty proti bývají stále stejné: vyšší mzdy ohrozí malé podnikatele, zvýší nezaměstnanost a roztočí inflaci. Vlády proto obvykle volí pozvolné tempo růstu minimální mzdy – často pomalejší než tempo růstu mezd průměrných – a mezera se tak dále prohlubuje.

Ve skutečnosti většina studií potvrzuje, že mírné zvýšení minimální mzdy zaměstnanost neohrožuje, pokud ekonomika roste. Omezením tedy není ekonomická realita, ale politická odvaha a zakořeněné přesvědčení, že česká konkurenceschopnost stojí především na levné práci, nikoli na inovacích. Tento model sice pomáhá udržovat výrobu a export, zároveň však brzdí růst mezd a posiluje závislost ekonomiky na nízkonákladové strategii.

Vývoj průměrné hrubé mzdy v ČR v letech 2000 až 2024. Ve 2. čtvrtletí 2025 vzrostla průměrná nominální mzda o 7,8 % na 49 402 Kč. Po zohlednění vlivu inflace vzrostla mzda reálně o 5,3 %. Medián mezd vzrostl v tomto období o 7,2 % na 41 115 Kč

Daňový systém, který znevýhodňuje práci

Dalším strukturálním problémem je nevyvážené zdanění práce a kapitálu. Zaměstnavatelé odvádějí za zaměstnance vysoké sociální a zdravotní pojištění, zatímco zdanění zisků a dividend je relativně nízké. Tento poměr posiluje vnímání práce jako nákladu, který je třeba držet na uzdě.

Výsledkem je systém, v němž se mzdy zvyšují obtížně – každý jejich nárůst totiž automaticky znamená i vyšší odvody.

Nízká mobilita a internacionalizace pracovní síly

Dalším, často opomíjeným faktorem je nízká geografická i mezinárodní mobilita českých pracovníků. Přestože EU umožňuje volný pohyb, Češi za prací do zahraničí odcházejí méně často než například Slováci, Poláci nebo obyvatelé Pobaltí.

Důvody jsou jazykové, kulturní i psychologické: Češi často preferují jistotu domácího prostředí, i za cenu nižší mzdy. Nízká ochota migrovat však oslabuje vyjednávací pozici práce. Zatímco kapitál je globální a flexibilní, pracovní síla zůstává převážně lokální.

Vzniká strukturální nerovnováha: investor se může přesunout téměř kamkoli, zaměstnanec většinou ne.

Psychologická tolerance a slabý tlak na sociální spravedlnost

V českém prostředí dlouho přetrvává postoj „hlavně, že máme práci“. Mzda je vnímána spíše jako jistota, než jako odměna odpovídající skutečné hodnotě práce. Debata o spravedlivém rozdělení bohatství je zdrženlivá a odbory či profesní organizace mají slabší společenskou legitimitu. Tím se oslabuje tlak na změnu.

V západní Evropě je minimální mzda naopak vnímána jako součást sociálního kontraktu a nástroj ochrany důstojnosti práce. V Česku zůstává spíše technickým parametrem ekonomické politiky než prostředkem sociální spravedlnosti.

Závěr Moc kapitálu, slabost práce

Rozdíl mezi českou a západoevropskou průměrnou mzdou se sice pomalu zmenšuje, rozdíl mezi minimálními mzdami však zůstává výrazný. Odráží hlubší strukturální nerovnováhy: zahraniční kapitál má rozhodovací sílu i flexibilitu, domácí kapitál je slabý a málo inovativní a pracovní síla má omezené možnosti kolektivního tlaku i mezinárodní mobility.

Otázka tedy nezní jen „o kolik zvýšit minimální mzdu“, ale jak přenastavit vztah mezi kapitálem a prací. To zahrnuje podporu domácího investování, větší podnikatelskou invenci, posílení kolektivního vyjednávání i vyšší internacionalizaci pracovní síly.

Dokud bude česká ekonomika závislá na zahraničních investorech, uzavřená vůči mobilitě práce a opatrná vůči podnikatelské odvaze, zůstane mzdový systém asymetrický. Ekonomická síla země nespočívá jen v objemu výroby, ale i v tom, jak dokáže inovovat a jak spravedlivě rozděluje hodnotu mezi ty, kdo ji vytvářejí.